Už když jsem otvírala svoji praxi, věděla jsem, že nemůžu pracovat jako klasický výživový poradce. Toho většina lidí vyhledá v okamžiku, kdy si neví rady se svými kilogramy navíc nebo když jim život zkomplikuje zdravotní potíž, která se stravou nějak souvisí.
Renomovaný poradce sestaví jídelníček, pečlivě spočítá kalorie a spokojený klient odchází s návodem na štíhlé tělo. Stačí ho jen dodržovat a výsledek se dostaví sám.
Já se ale ptám, uvědomuje si dotyčný klient, že právě předal kontrolu nad svým jídlem do posledního sousta někomu jinému? Těch oblastí života, kdy za nás rozhoduje někdo jiný, kdy nemáme možnost volby, je čím dál více. A my si to v roli klienta výživového poradce necháme nadiktovat i v tolik intimní sféře našeho života – v jídle. Záměrně jsem v souvislosti s jídlem zvolila slovo intimní – jídlo je náš každodenní společník – od narození až do smrti. A jaký k němu máme vztah – jestli ho nenávidíme a bojujeme s ním, milujeme ho a většinou nás bezuzdně ovládne, nebo se stane příjemnou součástí naší každodennosti, která nám přináší radost a zároveň nás nijak neomezuje, to si každý z nás vybírá sám. Někdo si tento výběr během svého života uvědomuje, jiný prožije celý život ve vztahu k jídlu v nevědomé zaslepenosti.
Ale vraťme se k situaci, kdy spokojený klient odchází od svého výživového poradce s vyváženým jídelníčkem v kapse. Pečlivě nakoupí potřebné suroviny a pár dní má jeho mysl novou náplň. Ale co se stane, když na předepsané jídlo nemá zrovna chuť? Nebo jí mimo domov, kde naplánované jídlo není k dispozici? Co když dostane chuť na zmrzlinu? Nebo chce s někým zajít na skleničku vína? Je všechno zhaceno? Nebo to skončí jako vždy nenápadnými, plíživě se opakujícími dietními chybami, které jednoho dne převáží nad předepsaným jídelním plánem? A pak se člověk najednou ocitne znovu ve starých kolejích a když už zase nedopne knoflík u kalhot, začne na googlu hledat nějakého výživového poradce, který už konečně něco udělá s tou jeho váhou.
Přes kolik sestavených jídelníčků musí člověk projít, než pochopí, že dokud to nevezme do vlastních rukou, nikdy se svojí váhou natrvalo ke své spokojenosti nepohne?
Dokud budeme doufat, že nějaký rychlý zázrak vyřeší bez našeho skutečného přičinění jakýkoli náš problém, jsme v bludném kruhu. V pasti. Jsme zmítáni mezi příkazem nějaké autority, ke které vzhlížíme, a tím, co si přeje naše tělo. Možná přijde chvíle, kdy nám to docvakne. Naše tělo nás volá o pomoc. Zoufale nás znovu a znovu posílá pro čokoládu. Znovu a znovu. A my možná jednoho dne konečně pochopíme, že chyba není v čokoládě, ale někde v nás. V tom okamžiku snad sami sebe zahlédneme v roli oběti situace, v tutéž chvíli nám dojde, že to tak být nemusí. Nemusíme být oběť. Můžeme z této role vystoupit a stát se tvůrcem. Tvůrcem svého života, který za něj nese plnou zodpovědnost.
A právě zodpovědnost nechce tvůrce předávat komukoli jinému – ani výživovému poradci. Tvůrce nepotřebuje, aby mu jeho sousta plánoval někdo jiný. Někdy se potřebuje poradit o směru své cesty, nasbírat informace nebo si třeba objasnit, proč má nekontrolovatelnou chuť na čokoládu a co se s tím dá dělat. Pro takové klienty tu jsem. Jdu s nimi kousek jejich cesty a pomáhám jim odkrýt věci, které zrovna v tu chvíli nevidí. Často pak zjistíme, že místo po čokoládě touží člověk po lidském dotyku, nevědomě si čokoládu spojuje s blaženým obdobím dětství nebo má třeba v nepořádku mikrobiom. A to jsou věci, se kterými se už dá něco udělat, když člověk chce.
Můžeme diskutovat konkrétní řešení, nastínit, co jíst, čemu se vyhýbat, ale svoji konkrétní cestu už si musí najít každý sám. Zkuste si představit svoje jídlo jako milování– taky byste si od někoho nechali doporučit každý pohyb a každý vzdech? Spočítat kalorie, které při tom spálíte? Vidíte – je to absurdní – stejně jako sestavování jídelníčku 🙂
