MOJE CESTA
Moje cesta k tělu, které miluju tak, jak je, byla celkem dlouhá. Vedla přes tradiční boj s přebytečnými kily, držení různých diet až k fyzickému kolapsu. Tento veskrze transformační zážitek mně moje moudré tělo zprostředkovalo v té nejnáročnější době, kterou jsem zatím zažila. Tehdy jsem měla nejen nadváhu, ale taky docela vážně nemocné dítě a od rána do večera jsem se topila ve vzteku a bezmoci. K tomu patřilo také hluboko vryté přesvědčení, že musím být dokonalá – ve všech směrech – tedy jako matka, manželka, dcera. Prostě jsem naplno žila klasickou roli oběti, která je pevně svázána nevědomými vzorci převzatými od rodičů i dalších generací předků. Jak to celé muselo dopadnout, si asi umíte představit.
Od té doby, kdy mě tělo v tomto sebedestrukčním kolotoči zastavilo, jsem pomaličku začala s velkou pokorou zjišťovat, že právě poslouchat své tělo a respektovat jeho potřeby je to nejmoudřejší rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat. Funguje totiž jako spolehlivý barometr toho, jak mi je uvnitř. Vždycky, když jdu proti sobě (v jakékoli oblasti), dostanu zevnitř zprávu. Postupem času už tato znamení nejsou tak dramatická, dnes už dokážu reagovat i na celkem jemné šťouchance.
Na mé cestě se mi dostalo několika zásadních prozření. To hlavní a nejdůležitější je, že v první řadě musím opečovat sama sebe. Teprve potom můžu energii a cokoli dalšího rozdávat dál. Nejprve potřebuji slyšet a dovolit si naplňovat své potřeby. A ty má nejen moje tělo, ale také moje duše, a tady už se láme chleba, protože dovolit si potěšit svoji duši „na úkor“ třeba úklidu nebo žehlení, to už chce něco víc než respekt k sobě. To už v sobě musíte mít aspoň kapku sebelásky. A ta se taky rodí postupně z každodenních maličkostí. Teprve pak může být člověk spokojený a tu tichou vnitřní radost zářit i navenek.
Cesta k sobě, na kterou jsem se vydala, vedla přes zpracování některých velmi hlubokých strachů a úzkostí, které bylo potřeba nejen poznat, ale následně i propustit. Přišly i chvíle, kdy jsem musela hledět do tváře svému stínu a, i když se mi vůbec nechtělo, přesto bylo potřeba i toto přijmout jako součást sebe sama.
Mnohá uvědomění ke mně přišla skrze nejrůznější terapie, každá z nich přinesla svůj kousek do mé mozaiky sebepoznání.