Po dlouhé době se ke mně objednal muž. Poslední půlrok nabral několik kilo, změnil tedy stravu a ještě k tomu začal sportovat jako o život. Ale váha pořád stoupá. Oba jsme tušili, že to asi nebude jen o jídle. Nicméně na první schůzce jsme jídlu prostor dali. Ukázalo se, že tento mladý muž – říkejme mu třeba Filip – umí vařit a stravuje se přímo ukázkově. Nebylo co měnit. Přesto váha pořád roste. Až když jsme začali pracovat s časovou osou, ukázalo se, odkud vítr vane.
Druhou schůzku jsem navrhla v přírodě. A jít do lesa bylo dobré rozhodnutí. Jak jsme tak spolu šli, jeho příběh se odvíjel úplně přirozeně. Filip vyrůstal jako jedináček. Jeho rodiče se na něj dost upínali a jak už to tak bývá, promítali si do jeho života svoje nenaplněné touhy a sny. Tak se stalo, že Filip vystudoval práva, i přestože ho odmalička bavily spíš počítače a kreslení. Ale vzepřít se rodičům si netroufal. Promoval s červeným diplomem a už během posledního ročníku školy si začal přivydělávat u jedné prestižní právnické společnosti. Teď je mu skoro třicet a jeho kariéra vypadá slibně.
Trošku složitější to měl Filip v osobním životě. První vážný vztah zažil po několika letmých známostech až v 19 letech. A narazil. U maminky. Ta měla o jeho partnerce jasnou představu. A jak se později začalo ukazovat, od té Filipovy se dost lišila. Tu první partnerku intriky jeho matky brzy přestaly bavit. A když viděla, v jakém zajetí svých rodičů Filip ve skutečnosti je, ze vztahu vycouvala.
Po této zkušenosti byl Filip dlouho sám. Původně si chtěl koupit svůj byt, ale nakonec se nechal přesvědčit, že jejich dům je velký dost a upravil si pro sebe horní patro. Po čase se objevila další partnerka. Ale maminka zase nebyla spokojená. Tentokrát to mělo mnohem dramatičtější ráz, protože dívka byla poněkud temperamentní. Nakonec se od nich stěhovala narychlo po jedné velmi vyhrocené hádce.
Třetí partnerku Filip před rodiči raději chvíli tajil. Scházeli se u ní v pronajatém bytě, a protože maminka do jejich vztahu neměla šanci několik měsíců zasahovat, rozvinul se v něco velmi silného a krásného. Jediné, co Filipa trochu zaskočilo, byla zpráva, že jeho milá čeká dítě. Sice s tím počítali, ale ne hned. A hlavně rodiče neměli o jejich známosti ani tušení, natož o tom, že je na cestě jejich vnouče.
Filip se k tomu rozhodl postavit jako chlap, prostě jednoho dne svoji dívku přivedl k nim domů a rodičům všechno řekli. To, co následovalo, popisoval Filip roztřeseným hlasem. Bylo jasné, že se právě blížíme k „jádru pudla“. Jak se dalo čekat, ani tato slečna nesplňovala nároky Filipových rodičů – hlavně tedy maminky – na vzdělání, představte si, měla jen maturitu! A taky společenské postavení a majetek jejích rodičů byly úplně mimo mísu. Prostě a rázně byla odmítnuta a Filipovi důrazně doporučeno, ať se s ní okamžitě přestane vídat. A že je na cestě dítě? „To se snad dá řešit, ne?“
Touto větou si rodiče zavřeli dveře nejen ke svému vnukovi a budoucí snaše, ale hlavně ke svému jedinému synovi. Filip se totiž nedal, protože to, co zažíval se svou partnerkou, byla skutečná láska a přijetí. Tedy něco, co mu jeho matka nedokázala nikdy dát. Filip se bez dlouhého rozmýšlení nastěhoval ke své nastávající a začali chystat svatbu. Naivně si myslel, že rodiče se časem smíří se situací. Ale všechno bylo právě naopak.
Až když se narodil synek a rodiče ani tehdy nezareagovali na takovou novinu, pochopil, že je vztah s nimi ztracen. A že se najednou nemá o koho opřít, že jsou na všechno s partnerkou sami, protože její rodiče bydlí daleko a sami jsou zadlužení.
A Filip se k tomu zase postavil jako chlap. Rozhodl se, že se o svoji novou rodinu postará stůj co stůj. A spolu s tím, jak na Filipa dolehly existenční starosti a nejistota jakékoli pomoci v případě krize, začalo na tento velký stres reagovat jeho tělo. A hádejte jak? Protože Filip potřeboval být silnější, mužnější, tělo poslechlo.
A právě vynesení této souvislosti na světlo bylo klíčové. Snažili jsme se najít příčiny strachu, malovali jsme všechny možné situace, co se může stát, kde hledat zdroje v případě krize. Různými způsoby jsme směřovali mimo jiné k postupnému rozpuštění patologické závislosti na rodičích. Těch setkání proběhlo několik. A mezi nimi vždycky Filip pracoval na tom, co jsme na schůzce otevřeli. Nakonec Filip zjistil, že pokoušet se držet celý svůj život striktně pod kontrolou, je nejen nemožné, ale taky úplně zbytečné.
Sám postupně došel k tomu, že smysluplná cesta je posilovat svoji vnitřní sílu, ten pocit, že všechno, co přijde, zvládne, že má v sobě dostatečné zdroje a nemusí se spoléhat na záchranu zvenčí. A jeho tělo uslyšelo tu jeho probuzenou vnitřní sílu taky a přestalo zadržovat sílu ve hmotě, protože už to nebylo potřeba.
Právě Filip a jeho příběh mě inspiroval k sestavení programu, který stmeluje to nejlepší, co jsem se kdy naučila.
