Taťána Rovnerová průvodce ve vztahu těla a výživy
Kontakt

Odvaha se nadechnout

Mám dvě děti. První syn byl toužebně očekávané miminko. Znáte to: všechno připravené, vymazlené, promyšlené, nejlepší, co se nabízí. Jakmile to přijde, staráte se o ten zázrak, jak nejlépe dovedete. Vzorná matka, idylka... A pak si tak jednoho krásného dne uvědomíte, že menstruace se nějak zpozdila... a pak už je všechno strašně rychlé. Je vám zle, roste břicho, a přitom tomu prckovi v kočárku ještě není ani půl roku.

Potom nastal největší mazec v mém životě. Potvrdí to jistě každá matka, které se poštěstilo mít děti rychle za sebou. My jsme to však měli ještě s bonusem v podobě vážného onemocnění mladší dcery.

Tehdy jsem si sáhla na opravdové dno svých sil, i přestože pomáhali všichni, jak mohli. Ale nevyspání, nekonečný maraton nervů, strach a chvílemi i beznaděj ze mě vytáhly v jednu chvíli snad všechen život. Pamatuju si přesně ten okamžik, kdy jsem si v duchu říkala, že už to nedám, že už se prostě nezvednu. Vzdala jsem to. Chvíli bylo takové divné ticho. A najednou se odněkud zevnitř mě samé objevilo takové jisté a rozhodné: NO A CO? Tak se nezvedneš. Půjde a udělá to prostě někdo jiný. Nebo to nebude uděláno vůbec. Nic jiného se nestane.

img

A v tu chvíli se něco zlomilo. Uviděla jsem to drama, ve kterém hraju hlavní roli. Přijala jsem ji jako břímě, jako hrdinka, která všechno zvládne. A že to fakt zvládnout úplně nejperfektněji, jak je to možné, vůbec nemusím. Ulevilo se mi. Velmi.

Pak jsem se nadechla. Jen pro sebe. A znova. A znova. Řekla jsem si - dobře, já tedy vstanu, ALE! Nejdřív si dám kafe. Nepůjdu jako vždycky hned uklízet ten šílený bordel, který je tady prostě pořád. Domluvím si aspoň jednu noc tak, abych se mohla vyspat. Když budu jíst, nebudu vstávat ke řvoucím dětem. A najdu si paní na úklid, ať si o mě každý myslí své, třeba že jsem líná (do té doby můj velký strašák, protože být líná je přece nejhorší věc na světě, pomalu horší než vražda!). Tak to bude, jinak nevstanu.

A bylo. Tenkrát to byl můj první a velký krok k sobě, k sebelásce, k péči o sebe. Do té doby jsem měla veškerou pozornost, energii a péči zaměřenou ven. Ano, děti to v tu chvíli potřebovaly, ale právě díky jejich šíleným nárokům jsem se vyčerpala tak, že jsem musela začít jinak.

Od té doby se každým dnem učím znovu a znovu, že pokud opečuju nejdřív sebe, mám energii a sílu rozdávat ji dál. A díky tomu pak mám hodně pevné svoje zakotvení tady na světě. Vím, že ať se děje cokoli ve vnějším světě, můžu se vždycky stáhnout dovnitř a tam jsem královnou jen já. A jen já rozhoduju, co si tam pustím, a co kolem sebe nechám jen projít. Vím, že uvnitř je něco, o co se vždycky můžu opřít a co mi pokaždé dá tu nejlepší odpověď na jakoukoli otázku.

Ale sebrat odvahu začít si to „své uvnitř“ budovat není jednoduché. Čas jen pro sebe pro spoustu lidí vůbec neexistuje, protože se v takové chvíli okamžitě dostaví směsice nejrůznějších emocí: pocit viny, že nic nedělám, pocit marnosti, že mi utíká něco mnohem zajímavějšího, pocit, že mám svůj čas přeci věnovat někomu jinému, protože tak je to správně...

Vím, že je to někdy hodně složité, ale právě proto jsem dlouho skládala dohromady podněty a nástroje, které člověka pustí blíž k sobě. Tak vznikl seberozvojový cyklus Nadechni se a leť!

Poletíš k sobě a já s Tebou vylezu na vysokou skálu, ze které se nebudeš bát vzlétnout. Budeš připravená, protože po cestě spolu potkáme všechno, co bude třeba k tomu, aby se ty největší strachy, které Tě pořád drží při zemi, rozpustily.

I ty se nadechni se a leť!

Líbí se Vám článek? 
Dejte mu palec !

Napište mi