To se takhle jednou chystám obléknout a najednou se zastavím a s nevolí si prohlížím svoje břicho. Nějak zas narostlo nebo co! A na první dobrou zas běží v hlavě: No to snad ne! Co to jako je? Tak a ode dneška už žádné víno, čokoládu a ani… blablablabla. A taky budeš pěkně každý den dřív vstávat a budeš … blablabla. Zhluboka dýchám a nechávám „staré dobré“ sebemrskačské rady odplout pryč. Pokračuju v oblékání, jsem trochu zmatená, ale uvnitř dobře vím, odkud vítr vane. Unaveně zavřu oči a jako film přede mnou běží události posledních dvou dnů, které nebyly moc příjemné. Ale už je to za mnou a pomalu se zas vracím k sobě. Nadechnu se a zjišťuju, že se mi dýchá mnohem lépe než v posledních několika týdnech.
Ty už po mě byly fakt k nesnesení, cítila jsem, že se posunuju někam, kam už dál nemůžu. A v posledních dnech události vygradovaly. Vůbec se mi nechtělo píchnout do vosího hnízda, obzvlášť v rodině se to dělá velmi těžce. U mě to ale bylo vybrat si mezi tím, jestli si dál nechám vysávat svoji energii, nechám dál manipulovat sebou i svými dětmi, nebo to jednou pro vždy odhodím. Samozřejmě každé narušení zavedených pořádků s sebou nese nepříjemné následky. Ale mně to za těch pár vosích bodnutí stálo. Teď už si jen škrábu hojící se štípance.
Ale odhodlat se k tomuto nepříjemnému kroku, to bylo něco! Kolik večerů s otevřeným vínem a nekonečných debat, jestli jo, nebo zase mlčet, kolik čokolády spolykané po každém setkání, které jsem nezvládla a které mě zase na několik dní srazilo…
Pohladím si svůj špek na břiše a vím, že nebudu dělat žádné zběsilé sedy lehy ani omezovat svůj poobědový kousek čokolády, kterou miluju. Vím, že spolu s tím, jak se postupně zase vracím sama k sobě a ke své síle, vrátí se i moje břicho do stavu, který je pro mě normální. Nevypadám jako modelka, občas i přiberu, ale už se mám ráda a umím se sebou zacházet s laskavostí.
Až se někdy zarazíte nad nečekanou bolestí nebo se jako já leknete při pohledu do zrcadla, zkuste zaplašit tu první snahu tento nemilý problém okamžitě zlikvidovat. Nechte spát svého vnitřního kritika, který nás neustále hlava nehlava absurdně žene k nedosažitelné dokonalosti. Zkuste poděkovat za to, co přišlo, a podívejte se na svůj problém jako na příležitost, jak se posunout, jak vyrůst.
Zvykla jsem si se svým tělem mluvit, naslouchat mu a měnit věci tak, jak to uvnitř těla cítím. Je to totiž jeden z možných způsobů, jak se napojit na vyšší moudrost, kterou máme každý v sobě. Zacházejte se sebou jako se vzácnou bytostí, to vás vždycky jen a jen posílí. Pokud tápete, jak s tím začít, jsem tady pro Vás:)
