Je to pro mě dost dobré?

Tahle otázka mně rezonuje v hlavě každý den hned několikrát. Už hezkých pár let. Položím si ji v duchu vždycky, když se chystám něco sníst. Ať už je to oběd nebo jen zmrzlina na ulici. Je opravdu to, co se teď chystám do sebe vpravit, dost dobré na to, abych to snědla? Abych to JÁ snědla? Vím, že to teď možná vypadá, že mám manýry jako nějaká celebrita. Dokud jsem ale sebe samu nezačala brát jako celebritu, jako tu nejdůležitější osobu, na které mi nejvíce záleží, bylo pro mě k jídlu dobré úplně cokoli. Dokud mi na hodnocení druhých lidí záleželo více než na mě samotné, vždycky jsem se spokojila s tím, co mně kdo dal pod nos, co jsem potkala, co na mě zbylo. Důležitější bylo, abych někoho neurazila, abych nebyla divná, abych se zalíbila, abych se přizpůsobila. Tedy aby mě měli druzí rádi. A proč jsem to tolik potřebovala? Protože jsem se neuměla mít ráda já sama.

Proto dnes s odstupem musím poděkovat za velkou krizi, která přišla po narození druhého dítěte. Moje tělo už dál nechtělo naplňovat nesmyslný obrázek dokonalé matky a manželky, která má všechno perfektní. Všechno - až na vztah k sobě samotné. Tak dlouho jsem si říkala, že moje potřeby musí počkat, až jsem fyzicky zkolabovala. A tento silný zážitek, který mně moje moudré tělo muselo dopřát, mě dovedl k mohutnému veletoči hodnot v mém vědomí. Došla jsem k poznání, že dokud já budu frustrovaná, nemám co nabídnout ani svým nejbližším. Obrazně řečeno jsem jim celou dobu dávala napít z prázdné sklenice. A proto se od té doby každým dnem učím to, že pokud se mám ráda a jsem se sebou spokojená, už nejsem tolik závislá na pozitivním hodnocení zvnějšku, tedy na pozornosti a uznání ostatních.

A v souvislosti s tím jsem od jisté doby ze svého těla přestala dělat odpadkový koš. Pochopila jsem, že nemusím jíst všechno, co potkám nebo co mi někdo nabídne. Přestala jsem se trápit tím, že někoho třeba urazím, když nechci jíst dort s cukrem a umělými barvivy, že v pohodě zapadnu mezi společnost, která si opéká buřty, i když já sama žádný buřt nemám, že zbytky po dětech nemusím dojídat, protože je to přeci škoda vyhodit.

Samozřejmě jsem spolu s tímto přístupem musela do velké míry převzít zodpovědnost za to, co budu jíst. A mnohdy nejdu tou nejjednodušší cestou. Chce to více plánovat a být kreativní. Ale mám to tak i v jiných oblastech života, došla jsem k tomu, že chci sama rozhodovat nejen o svém jídle, ale i o svém těle a zdraví.  A právě proto se před každým krokem snažím zastavit a zeptat se: je tohle pro mě dost dobré? Tento přístup mě v začátcích mé nové – vědomé cesty velmi pomohl určit si hranice, mezi kterými se pohybuji a které vyhovují jak mně, tak i mému okolí.

Když narazím na ulici na zmrzlinu, která doopravdy stojí za to, a mám na ni zrovna chuť, s radostí si ji dám. Takové skvělé zážitky mě nabíjí pozitivní energií. Ale točenou chemickou zmrzlinu z Opočna, kterou mají na každém rohu, s naprostým klidem na duši míjím. A opravdu při tom netrpím. Nechci takovou zmrzlinu jíst, protože pro MĚ není dost dobrá.