Taťána Rovnerová celostní výživový poradce pro děti a dospělé
kontaktujte mě

Cesta z nadváhy? Sebeláska!

Klientka, která u mě dnes byla na sezení, je nesmírně laskavá a citlivá žena. Veškerá její pozornost a péče byla namířena k ostatním lidem. Moc jí záleželo na tom, aby všichni její blízcí byli spokojení a šťastní, ze všech sil se snažila, aby byli všestranně zajištění, objevila-li se překážka, okamžitě se rozběhla ji dotyčnému odstranit z cesty. O pomoc ji nikdo žádat ani nemusel, ona měla tak hlubokou empatii s každým – ať to byl manžel, syn nebo kamarádka, že dokázala zrealizovat jejich přání ještě před tím, než jej vyslovili.

I u mě na konzultaci potřebovala, aby mně bylo dobře – vstoupila s provinilým výrazem, jestli neruší, nabízený čaj odmítla, ať si nepřidělávám práci. Celý svět kolem této paní jen KVETL. Jen ona sama chřadla a TLOUSTLA. A za mnou přišla s tím, že už to chce zastavit.

img

Jedna z mých prvních otázek byla: Co jste ochotná pro to udělat? A slyšela jsem obligátní, že by mohla začít zdravě jíst, že si bude vařit zvlášť, že manžel a syn by to samozřejmě nejedli, tak jim uvaří, na co jsou zvyklí, a že snad jí zbyde čas uvařit i pro sebe.

A co dál? Co ještě jste ochotná udělat?

Začnu se více hýbat, budu chodit cvičit, jezdit na kole se synem a manželem, i když to moc nemám ráda.

A dál?

Přestanu jíst sladké, přestanu pít alkohol… Paní už začínala být bezradná. Pak jsem se jí zeptala:

Kolikrát jste to všechno, co jste vyjmenovala, už v životě zkusila?

No – hodně krát, hlesla paní.

A fungovalo to?

Ale jo, něco jsem zhubla, ale časem jsem od toho zase upustila a postupně nabrala všechno zpátky.

Tělo tedy hublo ve stresovém režimu, byl to boj se sebou, boj se svým tělem. Jako když se snažíte udržet nafouknutý míč pod vodou? Držím, tlačím na sebe, hubnu, ale jakmile tlak povolím, míč (i váha) vyletí nahoru?

Asi to tak bylo, řekla smutně paní.

Kde je tedy problém? ptám se.

Jsem tlustá po mamince, víte, ona to měla stejně.

BINGO! Maminka to měla stejně! A babička taky. Akorát se možná ještě nechodily trápit do fitka. Co tedy měly stejně???

Stejný podvědomý vzorec, stejné životní přesvědčení – jsem tu na světě proto, abych pomáhala ostatním, na mně nezáleží, já nemám na nic nárok, možná tak na to, co zbyde. Svůj život si neurčuju, všechno je jednou pro vždy dané a já to musím přežít, vydržet. S tímto nastavením logicky někde v podvědomí pomalu narůstá pocit OBROVSKÉ KŘIVDY a nespravedlnosti.

Všichni musí být v pohodě a já to musím zařídit - nesu za to odpovědnost, jinak mě nebudou mít rádi. Tento vzorec pramení většinou v dětství, kdy jsme toužili po tom zavděčit se rodičům, a tím si zajistili jejich lásku a přijetí. A ta láska ve většině případů nebyla bezpodmínečná, protože naši rodiče nás vychovávali zase skrze své vzorce, které žili.

Já nemám na nic nárok (na rozdíl od ostatních), ani na hojnost, ani na pomoc od ostatních, ani na čas pro sebe. Tento vzorec je velmi úzce spojen s pozicí nechtěného dítěte, které je tu na světě nevítané, navíc. Tudíž logicky na nic nemá nárok. A pak stačí, aby nastoupilo naše EGO a s ním samozřejmě stará známá OBĚŤ a vzorec sebe obětující se ženy je na světě.

Jak z toho ven?

V první řadě je potřeba si patologický vzorec ve svém životě uvědomit. Začít se úplně obyčejně ptát – proč se mi v životě dokola opakují určité věci (např. každá kamarádka, kterou si najdu, mě zradí, každý partner mě podvádí, pořád dokola hubnu a přibírám apod.). Jaký je za tím princip ? Jaká je moje pozice v těchto situacích? Jak se v nich cítím? A přes emoce jít do hloubky.

A takovou prací jsme s mojí dnešní klientkou došly k hlubokému pocitu méněcennosti, dokonce jsme objevily i vzpomínku z dětství, kdy se tento pocit objevil poprvé v mohutné síle, sledovaly jsme, kde všude se tento vzorec otisknul, jaký ohromný vliv měl na její chování v dospělosti. Přišlo veliké AHA – je to jen konstrukt mojí mysli , který mně někdo buď nevědomky předal, nebo vzniknul při prožívání jednoho z mnoha dětských traumat. Spolu s tímto hlubokým uvědoměním většinou tečou potoky slz. Jsou to slzy obrovské úlevy a někdy i odpuštění. Nemusím už to žít. Nemusím už tímto principem automaticky zaplňovat svoji každodennost. Ufff!

Nakonec jsme spolu prošly jednotlivé aspekty života a postupně hledaly, jak lze teď už nepotřebný vzorec změnit.

A v tu chvíli se ta paní dokázala na svoji dnešní situaci podívat z úplně jiné perspektivy . Najednou z ní začaly padat zcela jiné věty:

Co bych mohla udělat, abych zhubla? Už vím!

img

Každý den si najdu chvíli pro sebe. A ne chvíli – najdu si hodinu. A nebudu běhat ani cvičit, budu jen sama se sebou.

O práci v domácnosti se začneme dělit, syn už je velký a nedělá doma nic, takže se zapojí. Začnu vařit zdravěji, prospěje to všem. A kdo s tím bude mít problém, může si připravit jídlo sám. Z dobrot si budu hodně vybírat, dám si jen to, co stojí za to.

A stejně tak si budu vybírat i lidi do svého života a taky to, kolik času s nimi strávím. Nenechám už ze sebe vysávat energii jinými lidmi, vím, že ji pak musím v rychlosti dobíjet sladkostmi, a proto přibírám. A taky vím, že ta kila navíc mají ještě jednu funkci – dělají mi brnění před ostatními, kteří zneužívají mé dobroty.

A ten čaj si u Vás příště dám! Paní odcházela s úsměvem a mně se ulevilo, že nemusím vysvětlovat, že sestavit jídelníček je to poslední, co by potřebovala. Ta paní to moc dobře věděla sama.

A jak se to stalo? Ta paní udělala jen jednu věc, otočila kormidlem – namířila svoji nesmírnou laskavost a dobrotu, které dříve měla jen pro ostatní, DOVNITŘ – K SOBĚ . A přesně takové kormidlo máme každý z nás, jen jsme si ho pro samé starosti nevšimli. Každý den může SEBELÁSKA o kousek víc a víc naplnit naši bytost. A až bude úplně plná a dosycená, začne přirozeně lásku vyzařovat i kolem sebe a nebude už potřebovat žádné nezdravé rychlodobíjení baterek sladkostmi ani obranný tukový krunýř.

Cesta ke zdraví

Líbí se Vám článek? 
Dejte nám palec !