Utrpení je součástí života. Taky si to myslíš? A co když je to jen naše nevědomé rozhodnutí? Ptáš se, proč by si měl někdo vybrat, že bude trpět? Protože utrpení má i svá pozitiva, když trpíme, jsme užiteční, možná i ušlechtilejší… Nebo ne?
„Jmenuji se Monika a od jakživa to mám těžké. Když jsem byla malá, odešel od nás táta a já zůstala s mámou. Ta mu to nikdy neodpustila a zkoušela se mu mstít, samozřejmě skrze mě. Takže můj vztah s tátou nám dokonale zkazila. Kvůli ní o mě táta časem přestal jevit zájem a já jsem pendlovala mezi mamkou a babičkou. Tam mě máma odkládala, když u nás byl její nový přítel, který neměl rád děti. Jemu můžu poděkovat za to, že se na mě vlastně vykašlala i máma.
A protože mně oba rodiče moc chyběli, začala jsem ten stesk po nich zajídat. Postupně jsem se vyžrala do nepěkných rozměrů a babička mě v tom jenom podporovala. Místo aby mě krotila, neustále vyvařovala a pekla. Jako naschvál.
Když mně bylo 16, poprvé jsme se zamilovala, ale nedopadlo to. Samozřejmě kvůli mojí nadváze, ale nedokázal mi to říct přímo, jen si to domýšlím. V tu chvíli mi došlo, že si nemůžu vybírat. Vzala jsem si tedy prvního chlapa, který o mě zavadil. A od té doby trpím. Jsem pořád v jednom kole, děti manžel, práce, domácnost. Jediné potěšení je zase jen to jídlo. A je to jen proto, že mi nikdo doma nepomůže.“
Jmenuji se Monika a jsem vděčná za všechno, co mě kdy v životě potkalo. Vím, že jsem neměla ideální dětství, táta od nás brzy odešel, ale díky tomu jsem se velmi brzy uměla postarat sama o sebe, protože máma toho někdy měla moc. Určitě to nebyla sranda zůstat s dítětem sama. Časem si pak naštěstí našla přítele a dneska je celkem spokojená.
V dětství jsem hodně času trávila u babičky, kterou jsem zbožňovala a ona zbožňovala mě. Splnila mi každé přání, které mi na očích viděla. Skvěle vařila a pekla, tomu se nedalo odolat. Takže jsem brzy nosila pěkných pár kilo navíc. Ale nemyslím, že by mě to nějak zvlášť vadilo, jinak bych s tím samozřejmě něco udělala. Kluci se kolem mě točili, takže jsem to neřešila.
Dnes mám skvělého muže, dvě děti a práci, která mě baví. Někdy je toho moc, znáte jistě ten kolotoč kolem dětí a domácnosti, ale neměnila bych.“
Stejná žena? Ano. Jediné, co se změnilo, je její vnitřní postoj k životu. Všichni se rodíme jako oběť. A někteří jako oběť i umřou. Určitě znáte někoho, kdo si věčně stěžuje, všechno je špatně, celý život má pocit nedostatku a obrovské křivdy v jakékoli situaci, která přijde.
V určité fázi našeho života můžeme princip oběti uvidět. Každý to má jinak, někdo ve 20, někdo v 60. Jakmile se nám ale podaří oběť u sebe identifikovat, můžeme se jí začít zbavovat, a to se děje postupně. Je to cesta, občas v některé situaci zpátky do oběti spadne každý z nás.
Je tu ale jedna forma oběti, na kterou možná nedokážeme nahlédnout, byť se už dlouho snažíme o vědomý přístup k životu. Je to právě výše zmiňované naše lpění na bolesti a utrpení, které z velké části tvoří naši identitu. Kdybychom se totiž rozhodli, že už žádné utrpení ve svém životě nechceme, nutně by se místo něj objevilo velké neznámé prázdno. A toho my se bojíme. To se honem radši pěkně vrátíme ke svým starým známým (a tudíž bezpečným) bolístkám. A jsme zase tam, kde jsme byli – v oběti.
Jaká je cesta ven? Abych na ni mohla vykročit, potřebuju ochotu vzdát se toho, co znám, tedy své masky trpitele a zachránce. A pak musím sebrat odvahu podívat se na neznámé. Přijmout v životě nejistotu, což s sebou nese dozajista také ztrátu kontroly. A abychom mohli pustit kontrolu, musíme důvěřovat. V něco vyššího, v něco, co nás přesahuje a čeho jsme součástí. A to něco to s námi myslí vždycky nejlíp, i když nám naše ego často z nevědomosti říká něco jiného.
Celostní program Nadechni se a leť je právě o tom pouštění. O pouštění programů, strachů, rodové zátěže, pocitu, že musím pořád všechno mít pod kontrolou. Je ale také o nabytí svojí síly, o vyrovnání ženské a mužské energie, o nastavování hranic, o sebepéči, o cestě ke svému zdroji. Potkáme se?
